Výstup za kulíkem hnědým aneb bolavé koleno

Starý příběh s aktuální rehabilitací.

V roce 2019 jsme podnikli naší první výpravu do Laponska, tak trochu narychlo, ale vše se tak sešlo, že jsme nakonec vyrazili. Těšil jsem se a doufal, že uvidíme vysněné ptačí druhy dalekého severu v jejich rodišti. Tajně a v bázni jsem to radši ani nevyslovoval, úplně nejvíc jsem si přál vidět a vyfotit kulíky hnědé, alespoň jednoho. Nu, jednoho jsme nakonec viděli, i se mi ho podařilo zachytit, ovšem jen krátce a vůbec ne tak jak jsem si vysnil. To už tak holt bývá.

Proto jsem v roce 2020 ke konci léta začal zjišťoval aktuální pozorování kulíků hnědých u našich bratrů na Slovensku, kde se čas od času kulíci zastaví na vrcholcích tamních hřebenů, aby nabrali síly a něco sezobli k snědku. A mohl si tak splnit sen, který se na Severu úplně nepovedl. Brouzdal jsem v databázích po starých pozorováních, když nebyly žádné aktuální a už se pomalu rozhodoval, že udělám výšlap někam, kde byli kulíci dříve pozorování, když tu se úplně na konci srpna objevilo jedno aktuální i se zachyceným juvenilním kulíkem na fotografii. A bylo jasno, jede se na Malý Kriváň! Snad na nás kulík počká, byl pozorován přímo kolem vrcholu. V rychlosti ještě studuju mapu a vybírám výstup po modré turistické značce ze Sučan. Na výškový profil se raději nedívám a před sebou mám jen kulíkovou vidinu. Jedeme se ženou, hlásí krásné slunečné už skoro podzimní počasí s příjemnými teplotami, tak když by nebyl, alespoň bude pěkný výlet. Vyrážíme ještě za tmy, do Sučan dorážíme za svítání, nacházíme místo na parkování co nejdál nám dojezd dovolí a pak už valíme po svých. Ještě chvíli nudně po asfaltu, ale pak už zahýbáme na lesní cestu a kocháme se jako vždy krásnými lesy. Nemůžu si pomoct, ale Slováci mají lesy krásnější než my. Možná to dělá ten málo přístupný terén, kde se tak díky tomu zachovávají přirozená společenstva, nevím. U cesty náhle slyším ve smrkách ťukání, říkám si, že to zase bude strakapoud, ale co kdyby náhodou … A ono jo, je to datlík, a hned dva! Sbírají potravu vysoko na hranici suchých a ještě zelených větví, ale stejně mi to nedá a pořizuji pár snímků. Tohle zdržení si nemůžu odpustit, je to pro mě o něco menší vzácnost než kulík hnědý, ale je. A tak děkuju za setkání a pokračujeme dál výš a výš.

Začínají se nám rozprostírat nádherné výhledy, ale taky se strmě zvedat cesta. Jdeme úsekem maliního a ostružin a tak se raději začínáme bavit víc nahlas, aby nedošlo k nechtěnému pozorování na neostřící vzdálenost. Tady v tom terénu by fakt nebylo kam. Svačíme ještě na jednom paloučku, slunce hřeje a nám je blaze. Když dosvačíme a vystoupáme pár metrů výš, narážíme na starou Nivu zaparkovanou na točně, která se kříží s naší pěšinou. Divíme se, co tady dělá tak vysoko, v národním parku. Porosty se s našimi kroky stále rozestupují, jsou řidší, bučiny pomalu střídají už jen smrky, pod nimi hromady zrajících borůvek a nám to auto pomalu začíná docházet. Úplně jasno začínáme mít když potkáváme první česače borůvek s hřebeny a plnými kbelíky. Na Slovenku je to asi povoleno. A když už na otevřených svazích vidíme místo medvědů, v které jsem trochu doufal, jen hřbety lidí, pomalu začínám pochybovat i o kulíkovi, protože lidí na můj vkus neúměrně přibývá. Tyhle chmurné myšlenky si rozptyluji alespoň focením všude přítomných trsů hořců (nevím jakých, ale krásných).

Když už konečně vidíme Malý Kriváň a to množství turistů, pochybuju už úplně i v to, že ho jenom uvidíme. Docházíme těsně pod vrchol, kdy bylo pozorování, ale není tam. No, naděje umírá poslední, vylezeme na kótu, rozhlédneme se a uvidíme (nebo neuvidíme). Na vrcholu taky nic, turistů priveľa, tak si říkám, že ještě prozkoumám okolí vrcholu a to bude asi poslední šance. Nevidím nikde ani brk a tak navrhuju, že si sedneme trošku dál od mohyly, kde něco pojíme, spočineme a vydáme se na zpáteční cestu. Uděláme pár kroků směrem na SV od mohyly a když už skoro usedáme, tak já asi 50m od nás v borůvčí vidím světlou hlavu nějakého většího ptáka. Hned na něj namířím objektivem a nadšeně hlásím ženě mé, že je to ON! Ta už tak nadšená není, protože ví co bude následovat, i když je taky ráda za mě, teda alespoň si to myslím. Naštěstí je pořád teplo a slunečno, takže nebude tolik mrzutá, když teď bude nějakou dobu na mě čekat, než se fotograficky vyřádím. Nechávám bagáž u ní, hlad najednou nepociťuju a pomalu se ke kulíkovi začnu plížit borůvčím. Po očku mě pozoruje, já s každými metry pořizuji snímky. Jsem radostí bez sebe, to co nedařilo na dalekém severu se tady stává skutečností. Kulík mě nakonec pouští opravdu blízko, tak blízko, že už to přijde i mně moc, takže nakonec ustupuji i dál od něj. Nic si ze mě nedělá, sbírá potravu, nějaká sarančata na borůvčí, pár jich sezobne, asi jsou dost suché a do krku nejdou, protože po jejich pozření vždycky třepe hlavou a otvírá naprázdno zobák. Pak usedá v borůvčí, odpočívá a v klidu tráví. Já kousek od něj, je mi blaze, v duchu a někdy i nahlas s ním rozprávím a kochám se a kochám. Dovolím si i trochu fotograficky „tvořit“.

Kulík hnědý (Charadrius morinellus) je arkticko-alpínský druh žijící v severních tundrách a na hřebenech hor ve vnitrozemí palearktické oblasti. Hnízdí v pohoří Skotska, hojněji pak ve Skandinávii, na jihu Norska až asi k 60° s.š., ve Finsku jenom v jeho severní části. V 19. století údajně hnízdil i v oblasti Krkonoš, hlavně kolem Luční a Studniční hory, nyní se s ním na našem území můžeme potkat jen na tahu, hlavně tom podzimním a většinou v polní krajině. V severních hnízdištích se vyskytuje většinou od poloviny VI. do poloviny VIII. Hnízdo si staví na zemi jen málo vystlané nebo vůbec. Samice snáší 2-4 vejce, na kterých následně sedí jen samec. Ten rovněž sám vodí i vylíhlá mláďata, která hnízdo opouštějí po cca 24 hodinách od vylíhnutí. Živí se hlavně hmyzem, též červi, měkkýši, pavouky a také semeny, plody a zelenými částmi rostlin. Výhradně tažný druh.

Evidentně mě nejde přehlédnout, jak ležím v borůvčí a jeden turista se osměluje, přibližuje a ptá se, co tam fotím. Ukazuju na kulíka, chvilku ho očima hledá, ale nakonec do najde a vytahuje taky foťák. Myslím, že mu ten pták nic neříká, já nevím, jak se řekne slovensky, tak mu jen popisuji o jakou jde vzácnost a říkám mu anglický název Dotterel, ať si to když tak dohledá. Není z něho nadšený zdaleka tak jak já, takže si pořizuje jen pár snímku a už se loučí. Já zůstávám ležet a jsem rád, že si kulík z přibývajících turistů nic nedělá. Jenže kousek ode mě usedají lidé se psem, kterého pouští a pes to valí směrem ke kulíkovi, i když o něm neví. To už kulík pochopitelně nevydržel a s písknutím se zvedá a odlétá směrem na východ. Hm, škoda, trochu se zlobím, nejdřív jim chci něco říct, ale pak si říkám, seš tady na návštěvě a kdo ví jak to taky s těmi psy je, i když si myslím, že by tu na volno běhat neměli. Pochopitelně je vůbec ani nezajímalo, co jsem tam pozoroval. Na všem zlém je něco dobré a tak moje manželka na mě nemusí tentokrát čekat tak dlouho, protože já bych u něj vydržel hodiny. Kdy budu mít zase někdy takovou možnost ho fotit a jestli vůbec. Taky konečně něco málo pojím a vydáváme se na sestup.

A tady se vracím do doby aktuální, kdy se teď léčím po operaci utrženého menisku, protože tam to asi všechno začalo. Cestou dolů začínám celkem silně pociťovat bolest v levém koleni. Naštěstí mám s sebou hůlky, tak to dolů trochu přibržďuju, ale bolest se stupňuje a tak musím často odpočívat. Když se ocitáme už v bučinách, najednou slyšíme přibližující se řev motorek. Stojíme na pěšině a přímo z porostu starých bučin s tak 30cm zmlazením vyjíždí na cestu 5 motorkářů na kroskách, pochopitelně bez SPZtek a jedou dál nahoru po pěšině kde stojíme. Nevěřícně kroutíme hlavami, tohle jsem u nás ještě neviděl, navíc v národním parku. Pro tohle prostě nemám pochopení. Ale ani tohle, ani bolest v koleni mi nemůže zkazit dnešní den. Dolů docházíme celkem pozdě, protože se dost šourám, ale nakonec to dáváme a domů do Karpat dorážíme zase už za tmy. Byl to vydařený den.

Koleno mě asi ještě 4 dny celkem bolí, ale pak se to začíná zlepšovat a to mě pochopitelně díky úspěchu, který jsme měli na Malém Kriváni, začínají chytat roupy. A hňup si vymýšlím další výšlap na Slovensku, tentokrát už sám, protože kulící hnědí přeci táhnou! Jedu na jih národního parku Velká Fatra do malebné obce Turecká, z které vystupuji po turistické žluté na hřeben Líška a dál až na hřeben Křižná. A nejenom že žádného kulíka nenacházím, ale koleno se mi začíná ozývat už při cestě nahoru, tělo neposlouchám, takže jenom moje chyba, nahoře na hřebeni to celkem jde, ale cesta dolů se tak stává celkem utrpením. A protože kdo chce kam, pomožme mu tam, nebo tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, anebo tak dlouho se do kopců leze až se meniskus utrhne, tak se i s celkem velkou pravděpodobností asi stalo.

To, že se z 1/3 urval a že se asi stalo právě při tomto výstupu/sestupu a že jsem s tím fungoval ještě další 4 roky, to už je jiná kapitola. Ale zkrátka a dobře to bolavé koleno s tím kulíkem hnědým mám tak trochu spojené, i když on za to pochopitelně vůbec nemůže a v tuhle dobu se to tak trochu uzavírá. Tak teď už jen doufám, že vše bude v pořádku a já se snad budu moci zase vypravit až na vrcholky hor, nejen za kulíky.