Jak jsem potkal Uralky

Spěchám odpoledne z práce do karpatských hvozdů. Je krásný, slunečný den. V plánu mám omrknout mé oblíbence – navrátilce z Asie, nejmenší z nejmenších a přitom nejstatečnější – lejsky malé. Drápu se do kopce po známé příkré cestě, už nevím ani po kolikáté. V přestávkách pro nabrání dechu se několikrát zastavuji a rozhlížím po korunách majestátných buků. Poslouchám a zároveň nasávám tu lahodnou vůni bukového chrámu. Tady je mi dobře a nic víc nepotřebuji.

Přecházím jeden z posledních úseků příkré cesty před odbočením kdy nevidím za horizont. Jakmile nad něj vystrčím hlavu, zdvihne se z jednoho z buků velký šedobílý pták, letí podél cesty a usedá asi 50m od místa, kde jsem ho vyrušil. Uralka?! Okamžitě schovávám hlavu zpátky za horizont, z batohu roztřeseně vytahuji fotoaparát. Než ho uvedu do „pohotovostního stavu“, říkám si v duchu, jestli je to opravdu ona. Ale co jiného by to mohlo být? Často jsem si říkal, že by tu někde mohly být, protože prostředí je tu pro ně ideální. Konečně mám fotoaparát nachystaný, tak opatrně vykukuji. Dech se ne a ne uklidnit a najednou už sednuvšího ptáka nemůžu najít. Odletěl? Fata morgána? Ne, už ho vidím! Sedí pořad tam kde přistál, jen já jsem ztratil orientaci. Pořizuji první dokumentační snímky a s napětím je „vyvolávám“ na displej. Je to on! Puštík bělavý! Mám neuvěřitelnou radost. Tak přeci tu je! Sleduji ho dál přes hledáček fotoaparátu, na nějaký pořádný snímek je to dost daleko. Několikrát se na mě chvíli dívá, evidentně o mně ví, ale víc jej zajímá, co se děje v podrostu pod ním. Vypadá to, že loví. Čas rychle ubíhá a já se rozhoduji se k němu přiblížit trošku víc, i z toho důvodu, že jej nemám jak obejít, když o mě ví. Pouští mě asi na vzdálenost 30 metrů, kdy opět poodlétá o kus dál tentokrát do lesa. Mám ještě dost času, je mi podezřelé, že se drží tak pořád na jednom místě a neodlétá někam dál a tak se rozhoduji, že obejdu ještě původní plánovaná místa a pak se sem vrátím, s lepším světlem a třeba i s větším štěstím na lepší fotku.

Celou dobu, kdy hledám lejsky, jsem stejně myšlenkami zpátky u puštíka. Lejsky nakonec nenacházím, je na ně asi ještě brzo, přeci jenom tento květen je opravdu chladný, budu je muset zkusit ještě později. Pořizuji jen snímek lejska bělokrkého, jak si notuje svoji písničku výše v korunách na obloukovité bukové větvi a pak už spěchám zpátky na ono místo činu. A pachatel je opět tam! Skoro na stejném místě. Jdu k němu blíže, opět o mně s naprostou jistotou ví, dokonce si mě chvíli přeměřuje od hlavy k patě. Popolétá pod cestu do stěny bukového porostu, usedá do pěkného světla a mě se daří pořídit konečně pěkné a ostré snímky. Což je k mým rozklepaným rukám, mé nesvětelné technice a tmavému bukovému lesu skoro zázrak. Mám obrovskou radost. Dlouhé minuty jej pozoruji. Vzhledem k tomu, že se pořád pohybuje ve stejném úseku, říkám si, jestli tu někde nehnízdí, když loví i přes den. Ale myšlenku pak nějak opouštím se zapadajícím sluncem a stále menším množstvím světla. To však netuším, co mě za chvíli čeká.

Loučím se s mým prvním nalezeným a viděným puštíkem bělavým a vydávám se na cestuzpět. Neujdu od něho ale ani 100 kroků, když tu na mě něco z koruny štěkavě skřípavým hlasem houkne. Zvedám oči a tam sedí druhá uralka! Vůbec jsem ji cestou tam ani zpět neviděl. A kdo ví, kolikrát jsem kolem nich prošel už dříve. Stále se ozývá stejným varovným hlasem, není vůbec plachá a dívá se střídavě na mě a na jeden modřín kousek ode mě. Začínám chápat, že se asi dnes štěstí hodně unavilo v těch karpatských kotárech a sedlo si na mě. Na modřínu totiž nalézám mládě! Šplhá po hrubé borce nahoru, má hlavu zobákem směřujícím nahoru přitisknutou ke kmeni a jen za opory pařátů stoupá stále výš. Hned si uvědomuji, že jsem se nevědomky dostal moc blízko a nechtěně jej i samici stresuji. Rychle ustupuji. Mládě dolézá k první suché větvi a na ni u kmene usedá. Snad se moc nevysílilo. Pozoruji a fotím samici i s mládětem z takové vzdálenosti, kdy jsou oba klidní a samice se již nijak hlasově neprojevuje, dokonce chvilkami podřimuje. Jaká krása. Jen škoda toho neúprosného času, začíná se už totiž stmívat. Vyrážím tedy teď už opravdu k autu a plánuji si v hlavě, kdy nejdříve sem budu moci zase přijít a zkusit je vyfotografovat v lepším světle.

Další dva dny jsou celá věčnost, jsem dost netrpělivý. Na víkend hlásí konečně i slunečné počasí a tak se chystám do stejných míst vyrazit znovu, tentokrát brzy po ránu, v lepším světle. A já si tento den a pak ještě dva další, vychutnávám plnými doušky a děkuji za tyto nádherné chvíle. Brzy ráno totiž nacházím ještě v ranním oparu lovícího samce, následně samici a znovu jednoho pulčíka v koruně buku asi 15 metrů nad zemí. Pak ale druhého o pět metrů níž od prvního sourozence, následně třetího uvelebeného na mladém buku 2m nad zemí a v pozdních odpoledních hodinách, kdy si hledám vhodný úhel na fotografování, čtvrtého sedícího na pařezu. Rodinka se čtyřmi mladými, to už se mi asi nikdy nepoštěstí. Mám možnost na chvilku pozorovat zlomek z jejich životů, u mláďat vlastně i jejich první poznávání světa, odrůstají neuvěřitelně rychle. Když je vidím naposledy, poletují už v korunách.

Naplňují se dnové moji, jak říká klasik, a já své nové lesní přátele musím opustit, protože se blíží termín odjezdu naší první a dlouho plánované cesty do Skandinávie, jak jinak než za ptáky. Až mi je to líto, ale to ještě netuším, že si na ně tam na severu nestačím ani vzpomenout.

Tož mějte se tu dobře moji milí, ať se vám tu i nadále daří!

P.S.: Článek je psaný se značným odstupem, s uralkami jsem se setkal v květnu roku 2019. Letos v červnu mě kontaktuje kamarád z CHKO Bílé Karpaty ohledně mého pozorování a tak se dozvídám, že jde o první prokázané hnízdění puštíka bělavého v Bílých Karpatech.